Writing by J.K. Rowling

Dějiny kouzelnictví v Severní Americe

By J.K. Rowling

wb-homina-fourteenth-century-to-seventeenth-century-teaser
Close

14. - 17. století

By J.K. Rowling

Přečíst si první díl

Přestože evropští cestovatelé nazývali Ameriku Novým světem, když k jejím břehům dorazili, čarodějové ji znali mnohem dřív než mudlové (Poznámka: každý národ má pro mudly svůj vlastní termín; Američané pro ně používají slangový termín nečarové, odvozený ze slov "nedokážou čarovat"). Díky různým způsobům kouzelnického cestování - včetně košťat a zjevování - nemluvě o vizích a předtuchách, spolu byly i vzdálené čarodějnické komunity již od středověku v kontaktu.

Kouzelnické komunity původních obyvatel Ameriky, Evropanů a Afričanů o sobě věděly již dlouho před imigrací evropských nečarů v 17. století. Byli si vědomi podobností jejich komunit. Některé rodiny byly čistě kouzelnické, ale kouzla se nečekaně objevovala i v rodinách, kde dříve žádná čarodějka nebo čaroděj nebyli. Poměr mezi čaroději a nečaroději se zdál být v celé populaci vyrovnaný, stejně jako nečarů, ať už se narodili kdekoli. V indiánské komunitě byli některé čarodějky a čarodějové přijímáni a v rámci kmene dokonce velebeni; získávali si vážnost stejně jako šamani nebo skvělí lovci. Jiní však byli díky své víře často považováni za posedlé zlými duchy.

Legenda o indiánských různoměncích - zlých čarodějkách či čarodějích, kteří se podle své vůle dokážou přeměnit ve zvíře - je založena na skutečnosti. Legenda vznikla kolem indiánských zvěromágů, kteří obětovali rodinné příslušníky, aby získali moc se přeměňovat. Ve skutečnosti většina zvěromágů na sebe brala zvířecí podobu, aby unikli trestu nebo aby lovili pro kmen. Tyto škodlivé pomluvy často šířili nečarští šamani, kteří občas předstírali svou kouzelnou moc a báli se prozrazení.

Indiánská kouzelnická komunita ovládala velice dobře zvířecí a rostlinná kouzla. Zvláště jejich lektvary byly mnohem rafinovanější, než ty evropské. Nejzřetelnější rozdíl mezi kouzly používanými indiány a evropskými čaroději byl, že indiáni nepoužívali hůlku.

Kouzelná hůlka má svůj původ v Evropě. Hůlka usměrňuje kouzlo, takže je jeho účinek přesnější a silnější. Přesto se považuje za známku velkých čarodějek a čarodějů, že jsou velmi dobře schopni čarovat i bez hůlky. Indiánští zvěromágové a tvůrci lektvarů ukázali, že kouzla bez hůlky mohou být velice složitá, ale je velmi těžké bez ní někoho očarovat nebo se proměňovat.

Close this
wb-homina-seventeenth-century-and-beyond-teaser
Close

17. století a dál

By J.K. Rowling

Přečíst si druhý díl

Stejně jako do Nového světa začali odcházet nečarové, začali se v Americe usazovat i čarodějky a čarodějové evropského původu. Podobně jako jejich souputníci nečarové i oni měli spousty důvodů opustit svou zemi. Někteří hledali dobrodružství, ale většina vlastně utíkala: někteří kvůli nečarům, někteří utíkali před jinými čarodějkami nebo čaroději, ale také před čarodějnickými orgány. Zvláště ti poslední se snažili splynout s narůstajícím proudem nečarů, nebo se skrýt mezi indiánskou kouzelnickou populací, jež je vítala a snažila se své evropské bratry chránit.

Od začátku však bylo jasné, že Nový svět bude pro čarodějky a čaroděje tvrdší prostředí než Starý kontinent. A to ze tří důvodů:

Za prvé, stejně jako jejich nečarští souputníci, přišli do země, která jim nabízela jen málo vymožeností kromě těch, které si vytvořili sami. Doma stačilo jen navštívit lékárnu, aby získali vše potřebné pro lektvary. Tady vše museli shánět mezi neznámými kouzelnými rostlinami. Nebyli tu zavedení výrobci hůlek a Koločarská škola čar a kouzel, jež se jednou měla stát jedním z nejlepších kouzelnických zařízení na světě, byla v té době jen jakousi chatrčí se dvěma učiteli a párem studentů.

Za druhé, díky jednání nečarů si nekouzelnická populace většiny zemí s čaroději získávala sympatie. Jednak se imigranti angažovali ve válce proti původním obyvatelům Ameriky, což zasáhlo jednotu kouzelnické komunity. Náboženská víra nečarů byla velmi netolerantní k jakýmkoli kouzlům. Puritáni se při nejmenší příležitosti velmi rádi obviňovali z jakýchkoli okultních aktivit a čarodějky a čarodějové v Novém světě se před nimi měli velmi na pozoru.

Poslední a nejspíš nejnebezpečnější problém pro nové čaroděje v Severní Americe představovali Hledači. Kouzelnická komunita v Americe byla malá, roztroušená a v utajení, tudíž ještě neměla vlastní právní systém. Proto zde vznikl prostor pro bezohlednou bandu kouzelnických žoldáků různých národností, kteří vytvořili obávanou a brutální jednotku odhodlanou vyhledávat nejen zločince, ale kohokoli, kdo by měl cenu zlata. Po nějaké době se Hledači stali naprosto zkorumpovanou skupinou. Jelikož byli daleko od jurisdikce svých původních kouzelnických vlád, odevzdávali se často moci a krutosti, k níž je jejich mise neopravňovala. Tito Hledači rádi prolévali krev a oddávali se mučení a nebylo jim přítěží ani vyhledávání dalších čarodějů. Na konci 17. století se počet Hledačů v Americe zvýšil a existují důkazy, že jim nešlo o hon na nevinné nečary, ale o čaroděje, za něž dostali odměnu od důvěřivé nekouzelnické komunity.

Známé čarodějnické procesy v Salemu v letech 1692-3 znamenaly pro kouzelnickou komunitu tragédii. Kouzelničtí historikové se shodují na tom, že mezi takzvanými puritánskými soudci byli nejméně dva Hledači, kteří se potřebovali vyplatit ze sporů, jež si v Americe způsobili. Spousta mrtvých byly skutečně čarodějnice, nicméně naprosto nevinné, pokud jde o zločiny, kvůli nimž byly zatčeny. Ostatní byli nečarové, kteří měli tu smůlu, že je chytili během obecné hysterie.

Salem byl v kouzelnické komunitě známý i z jiných důvodů, než jen pro tragická úmrtí. Okamžitým dopadem toho byla touha mnoha čarodějek a čarodějů opustit Ameriku, a spousta dalších se rozhodla tam neusadit. To vedlo k zajímavé odlišnosti mezi kouzelnickou populací v Severní Americe a v Evropě, Asii a Africe. Až do 20. let 20. století bylo mezi Američany méně čarodějek a čarodějů než na ostatních čtyřech kontinentech. Čistokrevné rodiny, které byly dobře informovány prostřednictvím kouzelnických novin o činnosti puritánů i Hledačů, jen zřídka odjížděly do Ameriky. Díky tomu se v Novém světě rodilo mnohem více čarodějek a čarodějů v rodinách nečarů, než kdekoli jinde. Zatímco tyto čarodějky a čarodějové často uzavírali manželství a zakládali své čistě kouzelnické rodiny, idea čisté krve, která se stále prolíná většinou evropské kouzelnické historie, je v Americe mnohem méně patrná.

Největším důsledkem Salemu bylo nejspíš vytvoření Kouzelnického kongresu USA v roce 1693, který předešel nečarskou verzi zhruba o sto let. Všechny americké čarodějky a čarodějové ho znali pod zkratkou MACUSA. Tehdy poprvé si severoamerická čarodějnická komunita vytvořila zákony vymezující kouzelnický svět v rámci světa nečarů, tak jak to měla ustaveno většina zemí. Prvním úkolem MACUSA bylo odsoudit Hledače, kteří zradili vlastní krev. Ti, kteří se dopustili vraždy, sledovali čaroděje a dopouštěli se mučení a dalších krutostí, byli za své činy souzeni.

Několik nejhorších Hledačů se však spravedlnosti vyhnulo. Navzdory mezinárodním zatykačům se ztratili v komunitě nečarů. Někteří uzavřeli sňatky s nečary a založili rodiny. Jejich děti pak rozvíjely své schopnosti bok po boku nekouzelnických dětí, a tak svým způsobem kryly Hledače. Pomstychtiví Hledači se od svých lidí odřízli a předávali svým potomkům přesvědčení, že kouzla jsou skutečná, a víru, že čarodějky a čarodějové by měli být vyhlazeni.

Americký kouzelnický historik Teofilius Abbot nalezl několik takových rodin: všechny silně věřily v magii a zároveň ji velice nenáviděly. Díky protikouzelnické víře a činnosti potomků rodin Hledačů je možná, pokud jde o kouzla, mnohem těžší ošálit a oblafnout severoamerické nečary než zbytek populace. To má dalekosáhlý dopad na způsob, jakým je řízena americká kouzelnická komunita.

Close this
wb-homina-rappaports-law-teaser
Close

Zákon Rappaportové

By J.K. Rowling

Přečíst si třetí díl

V roce 1790 patnáctá prezidentka MACUSA Emily Rappaportová zavedla zákon, který měl naprosto oddělit kouzelnické a nečarské komunity. Vycházel z největšího porušení Mezinárodního statutu utajení, což vedlo k ponižující kritice MACUSA ze strany Mezinárodní konfederace čarodějů. Záležitost byla o to vážnější, že narušení přišlo ze samotného MACUSA.

V kostce: katastrofa se týkala dcery Strážce pokladu a dragotů (dragoty jsou americká kouzelnická měna a Strážce dragotů, jak titul naznačuje, je zhruba ekvivalentem ministra financí.) Aristoteles Dvanáctistromný byl schopný muž, ale jeho dcera Dorka byla sice krásná, ale velmi hloupá. V Koločarech byla špatnou studentkou a v době, kdy byl její otec povýšen do vyššího úřadu, bydlela doma, kouzlení se téměř nevěnovala a soustředila se výhradně na své šaty, účesy a pořádání večírků.

Jednoho dne se Dorka Dvanáctistromná na pikniku zamilovala do pohledného nečara jménem Bartoloměj Holkost. Dorka netušila, že Bartoloměj je potomek Hledačů. Nikdo z jeho rodiny nebyl kouzelník, ale jeho víra v kouzla byla stejně silná a neotřesitelná jako přesvědčení, že všechny čarodějky a čarodějové jsou zlí.

Dorka si vůbec neuvědomovala, jaké jí hrozí nebezpečí, myslela si, že Bartolomějův zájem o její "malé triky" je skutečný. Vedena prostými otázkami svého nápadníka, vyzradila tajné adresy MACUSA a Koločar, informace o Mezinárodní konfederaci čarodějů a všechny způsoby, jakými jsou tyto orgány zabezpečeny a jak chrání čarodějnickou komunitu.

Když Bartoloměj získal od Dorky všechny potřebné informace, ukradl jí hůlku, kterou mu ochotně předvedla. Ukázal ji mnoha novinářům, shromáždil kolem sebe ozbrojené přátele a chystal se pronásledovat a ideálně zabíjet všechny čarodějky a čaroděje v okolí. Bartoloměj také tisknul letáky, na nichž byly adresy, kde se čarodějky a čarodějové shromažďují a rozeslal dopisy prominentním nečarům. Někteří z nich považovali za nezbytné prošetřit, zda se na daných místech opravdu konají zločinné okultistické večírky.

Bartoloměj Holkost byl naprosto opojený svou misí na odkrytí čarodějnictví v Americe. Svou pravomoc však překročil, když vystřelil na člověka, o němž se domníval, že je čarodějem z MACUSA; byl to však jen nečar, který měl tu smůlu, že z podezřelé budovy, kterou Bartoloměj sledoval, vyšel. Nikdo nebyl naštěstí zabit a Bartoloměj byl zatčen a uvězněn, aniž by se do toho musel MACUSA plést. Pro MACUSA, který se potýkal s následky Dorčina rozsáhlého prozrazení, to byla veliká úleva.

Bartoloměj rozšířil své letáky po širokém okolí. Také některé noviny ho braly natolik vážně, že otiskly obrázky Dorčiny hůlky s poznámkou, že při mávnutí dokázala "kopnout jako mula". Budově MACUSA byla věnována taková pozornost, že se musela přemístit jinam. Prezidentka Rappaportová musela při veřejném vyšetřování Mezinárodní konfederaci čarodějů uznat, že není jisté, jestli byla všem osobám, které přišly do styku s Dorčinými informacemi, vymazána paměť. Únik informací byl tak rozsáhlý, že jeho následky měly být patrné dlouhá léta.

Přestože rozsáhlá část kouzelnické komunity vedla kampaň za to, aby byla Dorka zavřená na doživotí nebo dokonce popravena, strávila nakonec ve vězení pouze rok. Naprosto zneuctěná a celkově otřesená vstoupila do naprosto jiné čarodějnické komunity a své dny dožila v ústraní, kde jí dělali společnost jen její zrcadlo a papoušek.

Dorčina nerozvážnost vedla k zavedení Zákona Rappaportové. Zákon Rappaportové znamenal přísné oddělení nečarských a kouzelnických komunit. Čarodějové se již nesměli přátelit nebo uzavírat sňatky s nečary. Tresty za přátelení se s nečary byly velmi přísné. Komunikace s nečary byla omezena pouze na vykonávání denních aktivit.

Zákon Rappaportové tak dal základ velké kulturní rozdílnosti mezi americkou kouzelnickou komunitou a komunitou v Evropě. Na starém kontinentě vždy do jisté míry existovala spolupráce a komunikace mezi vládami nečarů a jejich kouzelnickými protějšky. V Americe jednal MACUSA naprosto nezávisle na nečarské vládě. V Evropě čarodějky a čarodějové uzavírali sňatky a přátelili se s nečary; v Americe sílil názor, že nečarové jsou nepřátelé. Zkrátka, Zákon Rappaportové zavedl americkou kouzelnickou komunitu, která se již tak potýkala s velkou podezíravostí ze strany nečarů, do ještě hlubší ilegality.

Close this
wb-homina-1920s-wizarding-america-carousel-teaser
Close

Kouzelnická Amerika 20. let 20. století

By J.K. Rowling

Přečíst si čtvrtý díl

Američtí čarodějové sehráli svou roli v 1. světové válce v letech 1914-1918, přestože naprostá většina jejich nečarských krajanů o jejich podílu neměla tušení. Jelikož na obou stranách byly kouzelnické frakce, jejich úsilí nebylo rozhodující, nicméně se jim v mnoha případech podařilo zabránit dalším ztrátám na životech a zvítězit nad svými kouzelnickými nepřáteli.

Jejich společné úsilí neoslabilo postoj MACUSA k přátelství mezi nečary a čaroději a Zákon Rappaportové byl dál striktně uplatňován. Ve 20. letech 20. století již byla americká kouzelnická komunita zvyklá na existenci ve větším utajení než její evropští kolegové a své partnery si vybírali striktně mezi sebou.

Katastrofální narušení Statutu utajení kvůli Dorce Dvanáctistromné se odrazilo i v kouzelnickém jazyce. "Být Dorka" byl slangový výraz pro hlupáka nebo neschopného člověka. MACUSA i nadále tvrdě trestal ty, kdo opovrhovali Mezinárodním statutem utajení. MACUSA byl také méně tolerantní než Evropané k takovým kouzelným fenoménům, jako byli duchové, poltergeisti a fantastičtí tvorové. Bylo tomu tak proto, že by tito tvorové a duchové mohli nečary upozornit na existenci kouzel.

Po velkém povstání sněžných mužů v roce 1892 (podrobnosti viz velmi ceněná kniha Ortize O'Flahertyho "Bigfootův konec") se centrála MACUSA popáté v historii přemístila. Tentokrát to bylo z Washingtonu do New Yorku, kde zůstala celá 20. léta 20. století. Prezidentkou MACUSA v tomto desetiletí byla madam Serafina Picqueryová, velmi nadaná čarodějka ze Savannah.

Ve 20. letech 20. století měla Koločarská škola čar a kouzel za sebou již dvě úspěšná století. Byla považována za jedno z nejlepších kouzelnických vzdělávacích zařízení na světě. V důsledku jejího obecného vzdělávání jsou všechny čarodějky a čarodějové zběhlí v používání hůlky.

Podle zákona z konce 19. století musel mít každý člen kouzelnické komunity v Americe povolení držet hůlku. Toto nařízení mělo sloužit ke sledování veškeré kouzelnické činnosti a možnosti identifikovat pachatele podle jejich hůlek. Na rozdíl od Británie, kde byl Ollivander považován za nepřekonatelného, působili v Severní Americe čtyři skvělí výrobci hůlek.

Šikoba Vlk, jenž byl potomkem Čoktavů, byl známý především svými komplikovaně vyřezávanými hůlkami obsahujícími pera z ocasu Ptáka bouřňáka (Pták bouřňák je kouzelný americký pták příbuzný fénixovi). Vlkovy hůlky byly obecně považovány za nesmírně mocné, ale těžko ovladatelné. Byly velmi ceněny mezi Proměňovači.

Johannes Jonker, čaroděj z mudlovské rodiny, jehož nečarský otec byl uznávaný truhlář, se stal uznávaným výrobcem hůlek. O jeho hůlky byl velký zájem a byly na první pohled rozpoznatelné, neboť byly většinou vykládány perletí. Po několika experimentech se spoustou jader používal Jonker nejraději chlup z Wampuse.

Diego Quintana rozvířil vody kouzelnického světa, když se na trhu začaly objevovat jeho hladké a většinou dlouhé hůlky. V každé byl průhledný osten ze hřbetu arkansaské Bílé říční příšery; hůlky vytvářely kouzla se silou a elegancí. Původní strach z toho, že tyto příšery budou vyhubeny, utichl, když se ukázalo, že jen Quintana zná tajemství, jak je přilákat. Toto tajemství si pečlivě střežil až do své smrti, takže v tom okamžiku se hůlky obsahující osten z Bílé říční příšery přestaly vyrábět.

Violetta Beauvaisová, známá výrobkyně hůlek z New Orleans, dlouhá léta odmítala odhalit tajemství jádra svých hůlek, které vyráběla zásadně z dřeva hlohů z mokřin. Nakonec se zjistilo, že obsahují chlup rugaru, nebezpečného tvora se psí hlavou, který se potuloval v bažinách Louisiany. O hůlkách Beauvaisové se často říkalo, že přitahují černou magii jako upíry krev, ale mnoho amerických čarodějů - hrdinů ve 20. letech 20. století šlo do bitvy vyzbrojeno pouze hůlkou Beauvaisové. A vědělo se také, že jednu takovou hůlku vlastní i prezidentka Picqueryová.

Na rozdíl od nečarské komunity dovolil MACUSA čarodějkám a čarodějům pít ve 20. letech 20. století alkohol. Spousta kritiků této politiky upozorňovala na fakt, že čarodějky a čarodějové jsou příliš nápadní ve městech plných střízlivých nečarů. Nicméně, v jednom ze svých osvícených okamžiků prezidentka Picqueryová prohlásila, že být čarodějem v Americe je již tak dost těžké. "Hihňavá voda," jak řekla vedoucímu svého štábu, "je neoddiskutovatelná."

Close this
Zjistit více o
Fantastická zvířata a kde je najít